Chestrovky

Maze Peak - 2.404m

Tue, 03 Oct 2017 15:02:00 +0200

Fishing in Red Deer River (caught 1 bull trout and 1 rainbow trout), hiking the southern ridge of Maze Peak for backcountry camping and heading for the summit next day. Ya-Ha-Tinda Valley has a lot to offer.

GPS coordinates
Start: 51.702374, -115.460005
Finish: 51.702374, -115.460005

Trip date: 23rd - 24th September 2017

Other Chestrovky by the map:

Aurora - 29. září

Thu, 29 Sep 2016 16:13:00 +0200

Díky nedávno spuštěné předpovědi můžete sami plánovat, kdy koukat nad sebe - nejlépší výhled budete mít někde za městem, kde je větší tma.

Hudební pozadí:
Interpret - Hypocrisy
Skladba - Penetralia

Další Chestrovky podle mapy:

Poslední letní Aurora

Fri, 23 Sep 2016 11:22:00 +0200

Léto skončilo, noci jsou delší a tmavší, a tak je možné začít pozorovat polární záři. Díky nedávno spuštěné předpovědi můžete sami plánovat, kdy koukat nad sebe - nejlépší výhled budete mít někde za městem, kde je větší tma.

Hudební pozadí:
Interpret - Moonspell
Skladba - The Butterfly FX

Další Chestrovky podle mapy:

Mount Yamnuska - 2.240m

Thu, 04 Aug 2016 20:57:00 +0200

S těžkou kocovinou jsme dorazili na parkoviště pod naší nedělní destinací těsně před východem slunce. Dorazit brzy se v případě Yamnusky vyplatilo hned několikrát. Vystoupat prvních pár set metrů v chladném prostředí pomohlo boji s kocovinou, a později se ukázalo, že nápad vyrazit na stejnou horu dostal nespočet dalších skupin. Yamnuska je docela populární díky své vzdálenosti od Calgary a jednoduchému přístupu (kousek od dálnice, bez nutnosti SUV či pohonu na 4 kola).

Oficiální kanadský název této hory je Mount John Laurie, po Britovi, který po své emigraci do Kanady výrazně přispěl k rozvoji vztahů mezi “bledými tvářemi” a místními indiány. Jedna z důležitých dopravních tepen v Calgary je také pojmenována právě po něm. Název Mount Yamnuska pochází z jazyka místního kmene Stoney Nakoda, jejichž významným centrem je nedaleká vesnička Morley.

Výšlap na Yamnusku bych ohodnotil jako středně obtížný. Jedinci, kteří mají strach z výšek, se nahoru pravděpodobně nedostanou. Počáteční kopec pod skalou je příjemnou procházkou (tedy za střízliva), skalnatá část však místy nabídne trošku adrenalinu. Výhodou je, že se člověk nemusí vracet stejnou trasou. My jsme si vybrali výstup z vychodní strany a návrat přes tu západní. Opravdoví horolezci pak mohou lézt rovnou po přední stěně, trasy už tam jsou vybudované.

Na konci lesa se občas ozývaly zajímavé zvuky, vzdáleně asi jako by někdo bouchal do nějakého zvláštního bubnu. Les je totiž plný tetřevů a s trochou štěstí a opatrnosti je možné na některé narazit.

Nedoporučil bych výšlap na Yamnusku, pokud je pokrytá sněhem, protože některé svahy, které je třeba traverzovat, jsou dost prudké. My jsme šli na začátku dubna, což je na místní poměry dost brzy, ale vzhledem k mírné zimě většina sněhu již roztála. 2 roky zpátky jsme šli v květnu a výstup byl až příliš nebezpečný.

Počasí nám sice moc nepřálo, ale na druhou stranu se dobře šlo. Když jsme koukli na západ, viděli jsme hromadu dalších skupin, kteří měli dnes stejný cíl. Vertikálně jsme vystoupali zhruba 900m, horizontálně s menší odbočením z trasy necelých 15km. Myslím, že kdybychom na vrcholu otevřeli hospodu, jako tomu bývá běžně v Česku, tak se davy pohrnou. Ale odpovědnost za pády u řetězů by asi vyšla docela draho :)

Na vrcholech hor ve Skalistých Horách většinou najdete nějaké hlodavce, kteří spolehají na milosrdnost výletníků. Na Yamnusce jsme narazili na piku, která však patří pod zajíce. Naposledy jsem piku viděl až v Národním Parku Yoho, její výskyt až na východním konci Skalistých Hor je docela překvapením.

Souřadnice
Start: 51.121129, -115.086574
Cíl: 51.124953, -115.120221

Výstup: 10. 4. 2016

Další Chestrovky podle mapy:

Hvězdy z Maze Peaku

Tue, 07 Jun 2016 11:42:00 +0200

Jednoho hezkého dne jsme se s chlapama vyškrábali na jižní hřeben hory Maze Peak v Ya Ha Tinda valley. Měsíc byl zrovna nad odvrácenou stranou zeměkoule (navíc téměř v novu), obloha byla bez mráčku, a tak se daly pořídit zajímavé fotografie ničím nerušené hvězdné oblohy.

Hudební pozadí:
Interpret - Dimmu Borgir
Skladba - The Fallen Arises

Souřadnice
Start: 51.026871, -115.247727

Další Chestrovky podle mapy:

První Aurora

Thu, 19 May 2016 20:58:00 +0200

Polární záře je fenomén, který se nedá popsat slovy. Tu prostě člověk musí vidět. Je až neuvěřitelné, jak rychle mohou nad hlavou lítat šlahouny barevného světla, a jak rychle mohou měnit barvy. Stačí být v dostatečně tmavém prostředí, vydržet do brzkých hodin ranních, a mít štěstí na sluneční aktivitu. Pár dní za sebou jsem nechal na terase foťák přes noc, a téměř každé ráno byly k dispozici fotky menší polární záře nad horizontem. Sérii fotek z úterního rána jsem dal dohromady, a vzniklo první experimentální video.

Hudební pozadí:
Interpret - Tool
Skladba - Lateralus

Další Chestrovky podle mapy:

Pigeon Mountain - 2.394m

Tue, 01 Mar 2016 17:11:00 +0100

V únoru se bez speciální výbavy po štítech nad 2.000m neleze zrovna nejlépe. Přesto se však najdou hory, na které se vyškrábat dá. Některé jsou dokonce lépe zdolatelné právě na konci zimy, kdy drobné kamení ve strmých svazích drží díky mrazu pohromadě, zatímco v létě by se sypalo dolů s každým došlápnutím. Pigeon Mountain je hora, na kterou se jde nejlépe v létě, ale vzhledem k tomu, že většina strmého výstupu se odehrává na jižním svahu, na který vydatně svítí slunce, dá se vyšlápnout i v zimě.

Zima byla letos obzvláště slabá díky klimatickému jevu El Niño. I dnes je v běžných polohách pár stupňů nad nulou, což je pro toto období velmi neobvyklé. Přesto bylo třeba se pořádně obléct, protože nad úrovní lesa zde bývá velmi větrno, což se potvrdilo i dnes. Trošku mě škrábalo v krku, a tak jsem si vzal “plaskoča” domácí hruškovice, do kterého jsem kápnul trochu medu. To se pak šlape do kopce s chutí :)

Přestože je Pigeon Mountain docela blízko civilizace, není moc populární. Trasa není jasně značená, což odradí většinu potenciálních návštěvníků. Výhled je však bohatější, než z mnohem populárnější hory Ha Ling (dříve známé jako Chinaman’s Peak). Druhým důvodem, proč na Pigeon moc lidí nechodí, je divočejší charakter okolí. Na ovce tlustorohé narazíte téměř vždy (člověk musí cestou nahoru kličkovat mezi bobkama), občas můžete spatřit zvláštní druh tetřeva, no a medvěd či puma také nemusí být překvapením.

Ovce tlustorohé se běžně pohybují ve stádech. Na samostatného samce jsem už narazil dříve na Pocaterra Cirque. Toto stádo se páslo zhruba ve 2.300m, hned pod vrcholem. Loni jsem je tady viděl taky, dokonce ještě výš. Jsou výborně organizované. Když se ozve jistý zvuk, všechny se dají do pohybu, u jiného zvuku se zase všechny zastaví a začnou se pást.

Výšlap na Pigeon Mountain je dlouhý zhruba 15km (tam i zpět) s převýšením bezmála 1.000m. S pepřovým sprejem v ruce je to docela bezpečná rozcvička před sezónou. Žádná zvláštní výbava není zapotřebí, ale doporučil bych se vyvarovat strmým nánosům sněhu v korytech a navátému sněhu na severní straně hory, který by se mohl snadno uvolnit.

Po výstupu na hřeben pod vrcholem se nabídne pohled na francouzsky pojmenované jezero Lac des Arcs, které je po většinu zimy zamrzlé, s přilehlou stejnojmennou vesničkou, která má podle posledního sčítání 144 obyvatel. Na druhé straně jezera se nachází cementárna Exshaw se stejnojmennou vesničkou, kde žije 362 obyvatel. Suroviny pro cementárnu se těží přímo na místě, vápenec hned vedle, břidlice o pár kilometrů dál. Obě tyto vesničky jsou tzv. “unincorporated”, což znamená, že v nich neexistují žádné místní správní orgány. Tento status je v Kanadě naprosto běžný, zejména v odlehlejších oblastech s nízkým počtem obyvatel. Nejbližší obdoba tohoto typu vesnice v Česku by se dala najít ve vojenských újezdech.

Nejzajímavější výhled však nabízí západní a jižní strana. Celý hřeben začíná již zmiňovaným vrcholem Ha Ling, který je jen pár metrů vyšší než Pigeon, pokračuje přes nádherné Tři Sestry, dominujícím masivem Mount Lougheed (3.105m) a končí špičatou Wind Mountain. Na vrcholu Pigeon Mountain jsem si sedl do závětří a poobědval. Restauraci s takovým výhledem by si málokdo mohl dovolit, ale pokud to stojí jen usilí ve vlastních nohách, oběd zcela jistě chutná lépe než v kdejakém nóbl podniku.

V Canmore by chtěl žít každý. Ceny nemovitostí odpovídají výrazně převyšující poptávce nad nabídkou. Centrum je lemováno roztomilými obchůdky s různými druhy umění, sladkostmi, kavárnami či restauracemi. Jeden kolega z práce bydlí v Canmore a dojíždí do downtown Calgary každý den. 100km. Přesto se mu to vyplatí. Národní Park (Banff National Park), kam se sjíždějí turisté z celého světa, začíná pár kilometrů za Canmore.

Souřadnice
Start: 51.026871, -115.247727
Cíl: 51.028467, -115.206132

Výstup: 23. 2. 2016

Další Chestrovky podle mapy:

Upper Kananaskis Lake - 1.720m

Sun, 17 Jan 2016 19:35:00 +0100

Na konci údolí Kananaskis, u samotné hranice provincie Alberty, se nachází 2 zajímavá jezera. Lower Kananaskis Lake, kam na prahu jara po zimním spánku scházejí medvědi grizzly, aby zespod napůl roztátého ledu dolovali zbytky ryb, které nepřežily zimu. Rybám se v Lower Kananaskis Lake daří, a tak v zimě často na zamrzlé hladině uvidíte rybáře, kteří udici spustí dírou vysekanou v ledu. V tomto období bývají rybáři úspěšní, protože ryby pod ledem bývají hladové. Ovšem tento způsob rybaření má své nevýhody. Sedět v mínus patnácti stupních uprostřed jezera nebude žádný med.

Jen kousíček nad tímto jezerem najdete tzv. Upper Kananaskis Lake, jehož charakteristika je zcela odlišná. Ačkoliv se na první pohled zdá menší než jeho 8 km dlouhý nižší soused, ve skutečnosti zabírá mnohem větší plochu. Obě jezera jsou spojena rourou za účelem výroby elektřiny.

Teplota se dnes pohybovala mezi -10°C a -15°C. Nejsme moc daleko od Rummel Lake, ale jelikož jsme mnohem blíž Great Divide, vzduch je mnohem vlhčí, díky čemuž mají místní ledové krystaly značně odlišný tvar.

Upper Kananaskis Lake uspokojí turisty všech kategorií. Ti nejopatrnější mohou podstoupit kratičký naučný okruh (pod 1 km) o kanadském výstupu na Mt. Everest v roce 1982, projít se podél východní vyhlídky, případně zakempovat přímo u jezera, kam se dá dojet autem.

Znalejší si mohou zajít podél jižního břehu směrem k Rawson Lake nebo Hidden Lake, případně obejít Upper Kananaskis Lake úplně - je to sice dohromady 16 km, ale téměř žádné převýšení. Tento okruh už jsme absolvovali před necelým rokem: Je to procházka na celý den, která rozhodně stojí za to. Nezkušeným však může přichystat nemilá překvapení. Na každý břeh totiž svítí slunce jinak, a tak zatímco východní strana bývá velmi dobře schůdná, ta západní může být slušně zledovatělá a nebezpečná. Záleží na ročním období.

I ti nejzdatnější výletníci si zde najdou útočiště. Jedno kempoviště, kam se dá dojít jen pěšky, najdete na západním břehu jezera - jmenuje se Point Campground. Od parkoviště je to zhruba 5 km. Další 3 vzdálenější kempoviště jsou již mimo dohled jezera, Forks, Three Isle a Turbine Canyon vyžadují dobrou fyzickou kondici. Jít takových 13 km s plnou polní, stanem, spacákem, jídlem a vším možným, to už není sousto pro začátečníky.

Přejít Upper Kananaskis Lake suchou nohou nepatří mezi běžné aktivity. Záleží na kombinaci sněhových srážek, teploty a aktuálním stavu hladiny vody pod ledovým krunýřem. Když moc nasněží ještě než přijdou tuhé mrazy, sníh izoluje led na hladině, a tím pádem není led dostatečně tlustý. Pokud pak ubude vody v jezeře, protože ji odčerpá elektrárna, zůstane jen tenká vrstva ledu na povrchu, a v případě prolomení skončí člověk v ledové vodě, ze které se nemá jak dostat. Zajímavý námět na hororový film…

My jsme však měli podmínky výborné. První přišel mráz, sníh začal řádit až mnohem později, a tak se ledu dalo věřit. Docela také pomůže vidět na jezeře jiné lidi a spoustu stop. Led pod námi sice praskal, ale podle zvuku se dalo usoudit, že praskliny jsou minimálně půlkilometrové, což na stabilitu povrchu nemá téměř žádný vliv.

Osobně za největší zajímavost Upper Kananaskis Lake považuji právě hrobové ticho, které zde v zimě panuje. Většina zvěře se stáhne do nižších poloh, ptáci odletí a veverky již většinou zimují. U hladiny ani moc nefouká vítr, no prostě kromě občasného přeletu dopravního letadla uslyšíte tlukot vlastního srdce. Tato atmosféra zde panuje však jen v zimě.

Souřadnice
Start: 50.632109, -115.140327
Cíl: 50.625423, -115.163063

Výstup: 10. 1. 2016

Další Chestrovky podle mapy:

Vánoční speciál - povídka o Smaragdovém Jezeře

Thu, 24 Dec 2015 10:26:00 +0100

Letošní Štědrý Den trávíme v letadle směrem do Evropy (kde také vzniká tato povídka), a tak jsme si s ženou udělali “Štědrý Víkend” v Národním Parku Yoho - jednom z nejkrásnějších parků v Kanadě, který je bohatý na ledovce, ledovcová jezera, vodopády i vysoké štíty Skalistých Hor. Smaragdové Jezero (Emerald Lake), které se nachází ve výšce 1.302 metrů nad mořem, je ideální destinací ve vánočním období - hromady sněhu, dřevěné chaloupky s krbem, postavené ve středověkém stylu, nádherné osvětlení,… Prostě hned po příjezdu jsme byli zachváceni pravou vánoční atmosférou.

Emerald Lake najdete na jen pár kilometrů na západ od Great Divide (hranice úmoří), tedy již v provincii Britská Kolumbie. Proto je místní sníh vlhčí než na východě, díky čemuž se na sebe vločky více lepí a vytvářejí monstrózní patvary. Navíc toho sněhu na Emerald Lake napadne mnohem více než v okolí, právě proto, že na Great Divide dochází ke změně podnebí.

“Bílá tvář” objevila Emerald Lake až v roce 1882, kdy se plánovala železnice napříč Skalistými Horami. Do té doby bylo jezero známé pouze místním Indiánům kmene Stoney, který existuje dodnes. Trasu železnice měl naplánovat zkušený horal Tom Wilson, který měl s místními Indiány velmi dobré vztahy. Cestoval s nimi po Skalistých Horách a kupoval si od nich koně. Chválil si jejich pohostinnost. Rozdělili se i o to málo, co měli. Již dříve v roce 1882 se nechal dovést místním Indiánem k “Jezeru malých ryb” (Lake of the little fishes) - jezero s tak výraznou tyrkysovou barvou, že jej pojmenoval Emerald Lake - Smaragdové Jezero. Toto jezero však bylo později přejmenováno vyšší mocí na Lake Louise. V dnešní době je Lake Louise slavnou turistickou destinací s nedalekým obrovským lyžařským střediskem. Kdybyste chtěli projet všechny sjezdovky, tak potřebujete minimálně 3 dny.

Bylo jasné, že železnice povede přes Lake Louise, už jen díky turistice. Sem se však podíváme snad někdy v březnu. Tom Wilson pokračoval za západ. Kicking Horse Pass, vedoucí do dnešního Goldenu, se zdál jako relativně nenáročná trasa pro budoucí železnici (přesto však bylo třeba postavit zvláštní komplex tunelů zvaný Spiral Tunnels, aby mohly vlaky překonat výrazné převýšení). Tehdy už však Tom Wilson cestoval sám, pouze s koňmi od indiánského kmene Stoney. Stále se psal rok 1882, když se mu koně zaběhly. Sice je našel, ale koně šli dál, jako by věděli, kam jdou. Tehdy našel další smaragdově zbarvené jezero, které také pojmenoval Emerald Lake. Toto jezero své jméno nese dodnes.

Na tomto příběhu je zvláštní, jak obrovskou oblast Stoney znali. Žili totiž převážně na východním úpatí Skalistých Hor v osadě Morley, která také existuje dodnes. Z Morley na Emerald Lake je to dobrých 150 km s nezanedbatelným převýšením. Koně sloužili Indiánům v té době jako nejefektivnější způsob přepravy. Zároveň byli pro Indiány nejcennějším majetkem. U nedalekého kmene Blackfoot byly naprosto běžné krádeže koní. Kdo dokázal ukrást koně, byl považován za hrdinu. Krádeže se staly kulturní tradicí. Kdo však byl při činu přistižen, zpravidla jej čekala smrt s nemalou dávkou mučení.

Objev Emerald Lake přispěl k založení nedaleké vesničky Field, kde železniční společnost Canadian Pacific postavila mimo nádraží i hotel s restaurací pro turisty. Trvalo však pár dekád, než se mohli horalé ubytovávat přímo u Emerald Lake. Jezero se totiž proslavilo až díky Britovi Edward Whymper, světoznámému horolezci, který jako první zdolal alpskou ikonu Matterhorn v roce 1865. Cestou z něj však část jeho výpravy přišla o život, což jej údajně poznamenalo silným alkoholismem.

Do Skalistých Hor přijel Edward na pozvání, aby místní destinace proslavil. Přestože s ním nechtěl nikdo spolupracovat, díky jeho článkům a doporučením se v roce 1905 postavila první chata Emerald Lake Lodge, kolem které pak postupně začaly přibývat další menší chatky. Celý areál byl stavěn ve švýcarském stylu, díky čemuž je pobyt u Emerald Lake tak unikátní.

V sobotu jsme si udělali výlet na sněžnicích zhruba do výšky 2.100 metrů nad mořem. Na chatce se spalo výborně, a tak jsme vyšli až v 11 hodin. Původně jsme měli namířeno na Hamilton Lake, ale vycházka se zdála delší, než jsme čekali. Hlavně jsme se chtěli vrátit za světla, a tak jsme přímo k jezeru nedošli, což se ve finále ukázalo jako výborný nápad.

Ve výšce 1.900 metrů nad mořem (cestou zpátky) se mi totiž rozpadla sněžnice. Ikdyž byla pěšinka vyšlapaná, samotná bota se při každém kroku propadne mnohem hlouběji, než bota se sněžnicí, což není dvakrát příjemné. Po půlkilometru belhání mi přišla cesta dolů náročnější než nahoru. Nejhůř to nesla kyčel, která musela při každém kroku vytahovat propadlou nohu. V 1.700 metrech mi však rupla i druhá sněžnice. Naštěstí byl sníh pevnější s klesající nadmořskou výškou. Trable se sněžnicemi nás výrazně zpomalilo, a tak jsme do pohádkové vesničky dorazil těsně předtím, než se setmělo úplně.

V neděli ráno jsme vyrazili domů trošku neobvyklou cestou. Chtěli jsme vidět Abraham Lake - nádherné osamocené jezero, obehnané dalšími vysokými štíty, z nichž jeden už jsme zdolali v létě: Mount Ernest Ross (2.454 m). Sněhu směrem na východ výrazně ubylo, ale zajížďka stála za to.

Souřadnice
Start: 51.438453, -116.540672
Cíl: 51.450337, -116.576747

Výstup: 19. 12. 2015

Další Chestrovky podle mapy:

Rummel Lake - 2.217m

Sun, 06 Dec 2015 12:15:00 +0100

Poslední neděle v listopadu 2015 přinesla nejen krásné počasí, ale i blízké setkání s jedním z největších suchozemských zvířat v Kanadě. Rummel Lake mi doporučila kolegyně z práce (původem ze Srbska) jako svou oblíbenou destinaci v zimě i v létě. Toto vysokohorské jezero je pojmenované po německé baronce Elizabet von Rummel, která se do Kanady dostala v roce 1911, a většinu svého života aktivně strávila právě ve Skalistých Horách. Mimo jiné od roku 1943 provozovala i osamělý srub v divočině Skoki Lodge, kam se chystáme ještě tuto zimu.

Teplota opět překvapila. Ve městě hlásili +3°C, při příjezdu na parkoviště však teploměr ukazoval -17°C. Posádce se z auta ale moc nechtělo, protože hned po příjezdu jsme narazili na společnost.

Nacházíme se na jižní hranici provinčního parku Spray Valley, který se táhne údolím od malebného městečka Canmore (12.000 obyvatel), vzdáleného 60 km. Čeká nás pohodová procházka: 10 km s návratem, převýšení jen 400 m. Sněhu bylo sice dost, ale cesta byla dostatečně vyšlapaná. Přesto jsem si však tentokrát sněžnice raději vzal. Obouvání v té zimě není dvakrát příjemné, ale při chůzi se člověk zahřeje. Hned ze startu nás fascinovala velikost a tvar ledových krystalů, které byly všude kolem nás. Jejich tvar a velikost napovídá, že k jejich formaci došlo při velmi nízké teplotě i vlhkosti. Jaký mají tyto dvě vlastnosti vliv na tvar ledových krystalů výborně popsal fyzik Ukichiro Nakaya ve svém diagramu.

Netrvalo dlouho, a ocitli jsme se na mýtině, která nám nabídla krásný výhled na západní stranu údolí.

Spray Lakes Reservoir je dlouhý 15 km (na fotce lze vidět jen nepatrnou část) a vznikl v roce 1950 za účelem produkce elektrické energie. Předcházely mu dvě menší jezera, které se právě zaplavením údolí člověkem spojily v jedno velké vodní dílo.

Cestou nahoru jsme potkali jen dva páry. K jezeru jsme přišli právě včas, zrovna se totiž nad vysoké štíty kolem nás vyhouplo slunce, a tak přišel čas na oběd. Kolem nás bylo absolutní ticho. Sami jsme ale nevydrželi moc dlouho. Příroda totiž rozkecala do okolí, že máme chleba, který přilákal místní sojky šedé (v Kanadě známé jako whiskey jack). Tento druh sojky je známý tím, že si pro potravu dokáže přilétnout až na dlaň.

Dobrých 20 minut jsme blbli se sojkami. Náhle jsme se na sebe všichni zděšeně podívali. Sice jsme u sebe neměli teploměr, ale odhadem mohla během půlminuty teplota spadnout minimálně o 10°C. Začalo totiž zapadat slunce za horizont, což přivolalo slušnou klemru.

Půlhodinu jsme bez keců mazali lesem, dokud jsme se neocitli znovu na slunci. Pak už se šlo zase v klidu, a tak byl čas i na koukání po všech čertech.

Cestou dolů už jsme potkali mnohem více lidí. Někteří s sebou táhli snowboard, patrně věděli velmi dobře, proč. Na protější straně údolí jsme dokonce spatřili na docela vysokém hřebenu lyžaře.

V nižších polohách se šlo krásně. Sluníčko svítilo a spousta čerstvého sněhu lákala k otestování sněžnic, na které se přes půl roku prášilo v garáži.

Zima ve Skalistých Horách má svoje kouzlo. Některá zvířata spí, spousta ptáků odletěla na jih a sníh dokáže dobře pohlcovat zvuk. Člověk zde zažije neskutečné ticho. Náš mozek už si zvykl na hluk města, na auta, vlaky, troubení, sirény, muziku, televizi, hluk lednice a kdovíco ještě. Když najednou stojíte v takovém tichu, že slyšíte i vlastní vlasy na hlavě, máte pocit, že jste na jiném světě. Ve vakuu.

Souřadnice
Start: 50.838754, -115.340921
Cíl: 50.834792, -115.296265

Výstup: 29. 11. 2015

Další Chestrovky podle mapy: