Letošní Štědrý Den trávíme v letadle směrem do Evropy (kde také vzniká tato povídka), a tak jsme si s ženou udělali “Štědrý Víkend” v Národním Parku Yoho - jednom z nejkrásnějších parků v Kanadě, který je bohatý na ledovce, ledovcová jezera, vodopády i vysoké štíty Skalistých Hor. Smaragdové Jezero (Emerald Lake), které se nachází ve výšce 1.302 metrů nad mořem, je ideální destinací ve vánočním období - hromady sněhu, dřevěné chaloupky s krbem, postavené ve středověkém stylu, nádherné osvětlení,… Prostě hned po příjezdu jsme byli zachváceni pravou vánoční atmosférou.

Emerald Lake najdete na jen pár kilometrů na západ od Great Divide (hranice úmoří), tedy již v provincii Britská Kolumbie. Proto je místní sníh vlhčí než na východě, díky čemuž se na sebe vločky více lepí a vytvářejí monstrózní patvary. Navíc toho sněhu na Emerald Lake napadne mnohem více než v okolí, právě proto, že na Great Divide dochází ke změně podnebí.

“Bílá tvář” objevila Emerald Lake až v roce 1882, kdy se plánovala železnice napříč Skalistými Horami. Do té doby bylo jezero známé pouze místním Indiánům kmene Stoney, který existuje dodnes. Trasu železnice měl naplánovat zkušený horal Tom Wilson, který měl s místními Indiány velmi dobré vztahy. Cestoval s nimi po Skalistých Horách a kupoval si od nich koně. Chválil si jejich pohostinnost. Rozdělili se i o to málo, co měli. Již dříve v roce 1882 se nechal dovést místním Indiánem k “Jezeru malých ryb” (Lake of the little fishes) - jezero s tak výraznou tyrkysovou barvou, že jej pojmenoval Emerald Lake - Smaragdové Jezero. Toto jezero však bylo později přejmenováno vyšší mocí na Lake Louise. V dnešní době je Lake Louise slavnou turistickou destinací s nedalekým obrovským lyžařským střediskem. Kdybyste chtěli projet všechny sjezdovky, tak potřebujete minimálně 3 dny.

Bylo jasné, že železnice povede přes Lake Louise, už jen díky turistice. Sem se však podíváme snad někdy v březnu. Tom Wilson pokračoval za západ. Kicking Horse Pass, vedoucí do dnešního Goldenu, se zdál jako relativně nenáročná trasa pro budoucí železnici (přesto však bylo třeba postavit zvláštní komplex tunelů zvaný Spiral Tunnels, aby mohly vlaky překonat výrazné převýšení). Tehdy už však Tom Wilson cestoval sám, pouze s koňmi od indiánského kmene Stoney. Stále se psal rok 1882, když se mu koně zaběhly. Sice je našel, ale koně šli dál, jako by věděli, kam jdou. Tehdy našel další smaragdově zbarvené jezero, které také pojmenoval Emerald Lake. Toto jezero své jméno nese dodnes.

Na tomto příběhu je zvláštní, jak obrovskou oblast Stoney znali. Žili totiž převážně na východním úpatí Skalistých Hor v osadě Morley, která také existuje dodnes. Z Morley na Emerald Lake je to dobrých 150 km s nezanedbatelným převýšením. Koně sloužili Indiánům v té době jako nejefektivnější způsob přepravy. Zároveň byli pro Indiány nejcennějším majetkem. U nedalekého kmene Blackfoot byly naprosto běžné krádeže koní. Kdo dokázal ukrást koně, byl považován za hrdinu. Krádeže se staly kulturní tradicí. Kdo však byl při činu přistižen, zpravidla jej čekala smrt s nemalou dávkou mučení.

Objev Emerald Lake přispěl k založení nedaleké vesničky Field, kde železniční společnost Canadian Pacific postavila mimo nádraží i hotel s restaurací pro turisty. Trvalo však pár dekád, než se mohli horalé ubytovávat přímo u Emerald Lake. Jezero se totiž proslavilo až díky Britovi Edward Whymper, světoznámému horolezci, který jako první zdolal alpskou ikonu Matterhorn v roce 1865. Cestou z něj však část jeho výpravy přišla o život, což jej údajně poznamenalo silným alkoholismem.

Do Skalistých Hor přijel Edward na pozvání, aby místní destinace proslavil. Přestože s ním nechtěl nikdo spolupracovat, díky jeho článkům a doporučením se v roce 1905 postavila první chata Emerald Lake Lodge, kolem které pak postupně začaly přibývat další menší chatky. Celý areál byl stavěn ve švýcarském stylu, díky čemuž je pobyt u Emerald Lake tak unikátní.

V sobotu jsme si udělali výlet na sněžnicích zhruba do výšky 2.100 metrů nad mořem. Na chatce se spalo výborně, a tak jsme vyšli až v 11 hodin. Původně jsme měli namířeno na Hamilton Lake, ale vycházka se zdála delší, než jsme čekali. Hlavně jsme se chtěli vrátit za světla, a tak jsme přímo k jezeru nedošli, což se ve finále ukázalo jako výborný nápad.

Ve výšce 1.900 metrů nad mořem (cestou zpátky) se mi totiž rozpadla sněžnice. Ikdyž byla pěšinka vyšlapaná, samotná bota se při každém kroku propadne mnohem hlouběji, než bota se sněžnicí, což není dvakrát příjemné. Po půlkilometru belhání mi přišla cesta dolů náročnější než nahoru. Nejhůř to nesla kyčel, která musela při každém kroku vytahovat propadlou nohu. V 1.700 metrech mi však rupla i druhá sněžnice. Naštěstí byl sníh pevnější s klesající nadmořskou výškou. Trable se sněžnicemi nás výrazně zpomalilo, a tak jsme do pohádkové vesničky dorazil těsně předtím, než se setmělo úplně.

V neděli ráno jsme vyrazili domů trošku neobvyklou cestou. Chtěli jsme vidět Abraham Lake - nádherné osamocené jezero, obehnané dalšími vysokými štíty, z nichž jeden už jsme zdolali v létě: Mount Ernest Ross (2.454 m). Sněhu směrem na východ výrazně ubylo, ale zajížďka stála za to.

Souřadnice
Start: 51.438453, -116.540672
Cíl: 51.450337, -116.576747

Výstup: 19. 12. 2015

Další Chestrovky podle mapy: