Poslední neděle v listopadu 2015 přinesla nejen krásné počasí, ale i blízké setkání s jedním z největších suchozemských zvířat v Kanadě. Rummel Lake mi doporučila kolegyně z práce (původem ze Srbska) jako svou oblíbenou destinaci v zimě i v létě. Toto vysokohorské jezero je pojmenované po německé baronce Elizabet von Rummel, která se do Kanady dostala v roce 1911, a většinu svého života aktivně strávila právě ve Skalistých Horách. Mimo jiné od roku 1943 provozovala i osamělý srub v divočině Skoki Lodge, kam se chystáme ještě tuto zimu.
Teplota opět překvapila. Ve městě hlásili +3°C, při příjezdu na parkoviště však teploměr ukazoval -17°C. Posádce se z auta ale moc nechtělo, protože hned po příjezdu jsme narazili na společnost.
Nacházíme se na jižní hranici provinčního parku Spray Valley, který se táhne údolím od malebného městečka Canmore (12.000 obyvatel), vzdáleného 60 km. Čeká nás pohodová procházka: 10 km s návratem, převýšení jen 400 m. Sněhu bylo sice dost, ale cesta byla dostatečně vyšlapaná. Přesto jsem si však tentokrát sněžnice raději vzal. Obouvání v té zimě není dvakrát příjemné, ale při chůzi se člověk zahřeje. Hned ze startu nás fascinovala velikost a tvar ledových krystalů, které byly všude kolem nás. Jejich tvar a velikost napovídá, že k jejich formaci došlo při velmi nízké teplotě i vlhkosti. Jaký mají tyto dvě vlastnosti vliv na tvar ledových krystalů výborně popsal fyzik Ukichiro Nakaya ve svém diagramu.
Netrvalo dlouho, a ocitli jsme se na mýtině, která nám nabídla krásný výhled na západní stranu údolí.
Spray Lakes Reservoir je dlouhý 15 km (na fotce lze vidět jen nepatrnou část) a vznikl v roce 1950 za účelem produkce elektrické energie. Předcházely mu dvě menší jezera, které se právě zaplavením údolí člověkem spojily v jedno velké vodní dílo.
Cestou nahoru jsme potkali jen dva páry. K jezeru jsme přišli právě včas, zrovna se totiž nad vysoké štíty kolem nás vyhouplo slunce, a tak přišel čas na oběd. Kolem nás bylo absolutní ticho. Sami jsme ale nevydrželi moc dlouho. Příroda totiž rozkecala do okolí, že máme chleba, který přilákal místní sojky šedé (v Kanadě známé jako whiskey jack). Tento druh sojky je známý tím, že si pro potravu dokáže přilétnout až na dlaň.
Dobrých 20 minut jsme blbli se sojkami. Náhle jsme se na sebe všichni zděšeně podívali. Sice jsme u sebe neměli teploměr, ale odhadem mohla během půlminuty teplota spadnout minimálně o 10°C. Začalo totiž zapadat slunce za horizont, což přivolalo slušnou klemru.
Půlhodinu jsme bez keců mazali lesem, dokud jsme se neocitli znovu na slunci. Pak už se šlo zase v klidu, a tak byl čas i na koukání po všech čertech.
Cestou dolů už jsme potkali mnohem více lidí. Někteří s sebou táhli snowboard, patrně věděli velmi dobře, proč. Na protější straně údolí jsme dokonce spatřili na docela vysokém hřebenu lyžaře.
V nižších polohách se šlo krásně. Sluníčko svítilo a spousta čerstvého sněhu lákala k otestování sněžnic, na které se přes půl roku prášilo v garáži.
Zima ve Skalistých Horách má svoje kouzlo. Některá zvířata spí, spousta ptáků odletěla na jih a sníh dokáže dobře pohlcovat zvuk. Člověk zde zažije neskutečné ticho. Náš mozek už si zvykl na hluk města, na auta, vlaky, troubení, sirény, muziku, televizi, hluk lednice a kdovíco ještě. Když najednou stojíte v takovém tichu, že slyšíte i vlastní vlasy na hlavě, máte pocit, že jste na jiném světě. Ve vakuu.
Souřadnice
Start: 50.838754, -115.340921
Cíl: 50.834792, -115.296265
Výstup: 29. 11. 2015
Další Chestrovky podle mapy: