Přestože předpověď na nejbližších meteorolgických stanicích (každá zhruba 100 km daleko) hlásila +3°C a slunečno, na hřebenech Skalistých Hor už zima běžela na plný kotel. Na místo určení jsem dorazil o půl osmé. Teploměr ukazoval -10°C, a až do odjezdu (kolem třetí odpoledne) neuhnul ani o stupeň. Zastavil jsem na parkovišti kousek od nejvyššího bodu Highwood Pass - nejvýše položené asfaltové cesty v Kanadě, která je otevřená pouze od půlky června do konce listopadu. Omezený úsek je zhruba 55 km dlouhý a nejvyšší bod se nachází 2.206 metrů nad mořem.
Kousek na západ od parkoviště probíhá po hřebeni, jehož nejvyšším vrcholem je Mount Pocaterra (2.941 m), hranice mezi Albertou a Britskou Kolumbií. Tato hranice kopíruje tzv. Great Divide - hranice úmoří Tichého a Severního Ledového Oceánu. Jednoduše řečeno, voda, která steká na západní straně hřebene skončí v teplém Pacifiku, zatímco voda z východních svahů skončí u ledních medvědů. Tato hranice je však zřetelnější v tom, že rozděluje teplé a vlhké podnebí na západě, a studené a suché podnebí na východě. Proto bývá podél hranice často silný vítr, který se podepsal na tvaru nedalekých hor i hřebenů.
Nejbližší civilizací je vesnička Longview (300 obyvatel), vzdálená zhruba 80 km. Cestou jsem skoro nikoho nepotkal, ale pár minut po mně přijel mladý nadšenec. Podíval se na nedalekou Mount Rae a zamumlal, že to dneska nevypadá dobře. Chtěl vylézt kus hory na lyžích (skialpinismus), projet se po čerstvém sněhu a do oběda se vrátit do města (2 hodiny daleko). Jenže zrovna na západním svahu bylo sněhu opravdu málo. To jsem ještě netušil, kolik sněhu čeká mě.
Zrovna na dnešek zvedli lavinové nebezpečí na trojku (z pěti), a tak jsem neplánoval škrábání se po strmých skalách. Vydal jsem se údolím Pocaterra Cirque, tedy na západ směrem ke Great Divide.
Procházím lesem podle nepatrných stop po lyžích. Ani ve snu mě nenapadlo, že bude sníh až tak hluboký. Mohl jsem si přibrat sněžnice a jít dvakrát rychleji. Asi po hodině jsem vylezl z lesa a poznal Pocaterra Cirque v plné kráse. Neskutečné místo. Člověku se zastaví dech, než tu majestátnost okolních hor stačí pobrat.
Vyhrkly ze mě jen 3 slabiky: “ty-pi-čo”. Když jsem se rozkoukal, zahlédl jsem opodál jiného lyžaře. Tuto oblast znal velmi dobře, některé hřebeny už také prošel. Byl však velmi natěšený na sníh na severním svahu kousek nad námi. Cestou dál jsem se za ním ještě občas poohlédl, jak si to užívá.
Sníh je čím dál hlubší. Procházím bezpečnou částí údolí, ale občas zaslechnu v dálce mohutné dunění. Vidět lavinu mnohdy závisí na štěstí. Než totiž dorazí zvuk, tak už je dávno po lavině. Dunění bylo velmi vzdálené, muselo to padat úplně v jiném údolí. Jak se tak soustředím na to, kam dávám nohy, vůbec jsem si nevšiml další společnosti. Tentokrát už však nešlo o člověka.
Beran nikam nespěchal a vypadal velmi spokojeně. Zkoušel jsem na něj pískat a volat, ale házel na mě salám. Když jsem se však jen trošku pohnul, tak okamžitě zbystřel. Přesto mě jako důvod k obavám rozhodně nebral. Vydal jsem se dál směrem k hornímu konci údolí, odkud už se dá jít jen strmě nahoru: Doprava na mírnější Pocaterra Ridge nebo doleva obloukem na Mount Tyrwhitt, odkud lze pokračovat traverzem na Mount Pocaterra - nejvyšší štít celého hřebenu.
Na horním konci údolí se začala otevírat jižní strana - nástup na Mount Tyrwhitt. Průrva mezi hřebeny sloužila jako trychtýř, kudy se soustředil vítr směřující na sever, a kde také nabíral slušnou rychlost. V dvouciferném mrazu dokáže být takový průvan pěkně nepříjemný, a tak jsem se v cíli moc dlouho nezdržel.
Počasí se zásadně zhoršilo. Vítr stále sílil, do toho další nánosy sněhu, dokonce i stopy, které jsem vyšlapal před půlhodinou, pod novou dekou zcela zmizely. Ale směr byl jednoduchý, jediná komplikace byla v hloubce sněhu, která se bez sněžnic dá překonat velmi pomalu. Po půl hodině prokopávání se zpátky před sebou po dlouhé době vidím člověka. Mladá holka, tak možná 20 let, na zátech batoh, si to vesele štrádovala směrem k tomu větrnému peklu, a tak jsem ji upozornil. Mile poděkovala a šla dál. Po chvíli jsem se zastavil a uvědomil si, že byla úplně sama. Potkat v takových podmínkách chlapa je normalní, ale takovou mladou holku? Otočil jsem se a v dálce jsem ji ještě spatřil. Zhruba 10 metrů nad ní se objevila další silueta, kluk v podobném věku. Přemýšlel jsem, jak jsme se mohli minout, asi zrovna v tu chvíli silně foukalo a sněžilo, že jsme se ani nemohli vidět.
Už jsem byl tak kilometr od lesa, když jsem náhle uslyšel vytí vlků. Mohli být tak 3, možná 4, z nichž jeden musel být hned na kraji lesa. Neměl jsem však to štěstí je vidět na vlastní oči. V lese jsem později uslyšel zašustění, ale po chvíli jsem mezi stromy zahlédl výraznou barvu - byl to lyžař :)
Souřadnice
Start: 50.595976, -114.985261
Cíl: 50.592055, -115.012417
Výstup: 12. 11. 2015
Další Chestrovky podle mapy: